Ze sáčku vyndám malou bílou kuličku. Kochám se pohledem na smetanově bílý marcipán, který je jemně posypán drobnými drtky pistácií. Prohlížím ji i z druhé strany. Je krásně souměrná. Jenom na spodku má drobnou plošinku, aby se nekutálela z tácku. Věnuji ještě jeden pohled zeleným kouskům pistácií, které jsou tak akorát velké, aby chuť byla cítit, ale nezasekávaly se do zubů.
Jemně se zakusuji a přední zuby se mi pomalu propadají různě pevnými vrstvami. Po sametovém obalu následuje krémová vrstva nugátu, proložená pevnější, ani nevím vlastně z čeho. Rty se dotýkám nadýchaného kabátku. Zuby se mi zaseknou o pevné jádro z marcipánu, které pod jemným tlakem praská a ukousnuté sousto mi volně přistává na jazyku. Nechávám ho volně ležet v ústech a prohlížím si řez pralinkou.
Obdivuji, jak se kousnutím jednotlivé vrstvy prolnuly, jak moje zuby zdeformovaly dokonalost kuličky, jak se bílá smetanová hmota mísí s tmavším nugátem. Čokoláda se na jazyku rozplývá a rozlévá se do dalších pohárků. Chci ještě sledovat tohle plynutí, ale nedá mi to a sousto na jazyku převalím, to vyvolá lavinu sladkosti po celém jazyku. Instinktivně polknu a sladká chuť se posouvá po celém hrdlu. Teda. Ještě! Druhá půlka pralinky mizí v mých ústech a tentokrát už vím, co mám čekat, ale i opakování je úžasné. Hebkost rozpouštěného nugátu, pevné jádro marcipánu a cosi mezi tím, mlaskavé, hladké, sladké.
To jsou okamžiky, kdy cítím uvnitř mojí hrudi teplo a na tvář mi najíždí přihlouplý úsměv. Probouzí se hlava a – „Je to jenom bonbon a způsobil mi tolik prožitku. Sakra, nejsem závislá na jídle? Ne, buď v klidu. “
Těší mě, že tohle dokážu vnímat. Že si dovolím zastavit a všechny svoje smysly zaměřit na prožitek. Na ten moment, který se už nikdy nebude opakovat a téměř určitě bude později zakryt jinými. Pro tuhle chvíli to není důležité. Pro moje minuty ... s pralinkou.