Zdá se to možná snadné a všichni jsme to nuceni někdy podstoupit. DOJÍT SI K LÉKAŘI. Většinou se řeší, co s námi bude lékař provádět, jak moc nepříjemný zákrok bude, na co se nás bude ptát a jaký bude pravděpodobný výsledek. Možná jsme trochu nervózní a dost možná i otrávení, protože lékařské návštěvy jsou často i o spoustě času.
Pro mě a mého syna se k uvedenému seznamu přidává ještě další hledisko – PODAŘÍ SE K LÉKAŘI VŮBEC DOJÍT?
Předchozí den se s dítětem domluvíte, že půjdete k tomu-a-tomu lékaři, vysvětlíte, jak to bude vypadat a pak nadejde okamžik, kdy skutečně máte odejít a dítě se zasekne. Někdy doma, někdy po cestě, někdy těsně před dveřmi ordinace. Co s tím?
Když jsem naše trable někomu vyprávěla, tak jsem obvykle dostávala rady, že mám nechat dítě samotné rozhodovat o svém životě. Hm. Ono se to snadno řekne, ale podstatně hůř udělá. Na spousta důležitých vyšetření u lékařů je třeba opravdu dlouho čekat a snad možná ani zenového mistra by nenechalo v klidu, pokud by na termín čekat přes rok a pak jste tam nepřišli, protože se dítě špatně vyspí a prostě se zasekne, že NE. Navíc některé lékaře vnímám jako opravdu důležité.
POSTUPNĚ JSEM SI VYTVOŘILA NÁSLEDUJÍCÍ POSTUP
Poplatný k dospělému synovi, který ale stále není natolik samostatný, aby nepotřeboval mojí asistenci. Bojuje s častou únavou, takže například nedostatečné vyspání je fatální záležitost, a proto je ochoten dělat věci jenom takové, které chce anebo, které mu opravdu dávají smysl (což v případě návštěvy lékaře bývá někdy problematické).
1. Příprava společně se synem:
- Vysvětlit, proč je daná návštěva lékaře potřeba. Zbytečně nestrašit, nevnášet svoje obavy, ale racionálně zdůvodňovat, tak aby pochopil.
- Vyžádat si souhlas s návštěvou – Pokud nesouhlasí, tak moje vysvětlení bylo špatně, nepřišla jsem s pádnými důvody a je třeba znovu upřesnit.
- Teprve po odsouhlasení objednávám termín. Občas Marek dlouho váhá, jestli k danému lékaři půjde. Pokud lékaře objednám bez jeho předběžného souhlasu, tak je potenciální zásek téměř jistotou.
- Přesně stanovit plán
Co do obsahu – jaké kroky jsou potřeba proto, aby se daná akce podařila (je třeba opravdu pečlivě a dopodrobna uvést vše a nic nevynechat).
Co do načasování – jak dlouho se dá předpokládat, že daná akce zabere času a jak časově náročné jsou jednotlivé kroky
Přípravu na eventuální hlad / žízeň / horko / nudu .. jsem hodně řešila, když byl malý. Jeho frustrační tolerance v tomto směru je podstatně lepší. Na vodu a kapesníky už pamatuje sám.
Uvedené kroky vnímám jako preventivní přípravu pro Markovu informovanost a jako podporu samostatnosti, aby věděl, co se na něj chystá.
2. Moje vlastní příprava
- Základ mojí vlastní přípravy spočívá především v přijetí potencionálního neúspěchu celé akce. Pevně se držím přístupu, že SYN JE TEN, KDO ROZHODUJE, ZDA K LÉKAŘI PŮJDE.
- Abych s touhle myšlenkou - že jsme tolik času trávili diskusí, domlouváním termínu a čekáním a pak se nic nekoná – dokázala žít, tak jsem si vytvořila PLÁN, CO JÁ BUDU DĚLAT, POKUD SYN NIKAM NEPŮJDE.
Omluvím se lékaři a budeme čekat na další termín?
Dojdu k lékaři sama?
Každé dva měsíce chodíme na psychiatrii pro recept na léky, které vydrží akorát tak do další návštěvy. Recept by chyběl, a tak návštěvu psychiatra vnímám jako nutnou. Markovi se stále točí rytmus vstávání a návštěva vyšla zrovna na čas, kdy měl ve svém režimu půlnoc. Nebyl k probuzení, k lékaři jsem proto šla sama. Pochopil a recept napsal.
V tomto případě bylo Markovo chování předvídatelné. Prostě nevstal a já jsem se k tomu musela nějak postavit.
- A pak jsou situace, kdy jsem už připravená, oblečená, stojím ve verandě a čekám .. čekám .. a čekám.
Co v tu dobu dělá syn? Dílem se balí, obléká a hlavně .. váhá.
Váhá, jestli je to dobrý nápad, jestli na to má dost energie, jestli se mu chce a jestli to je opravdu nutné.
A já stále čekám.
Optimální je, pokud dokážu být potichu. Pokud totiž vyšlu nějakou otázku – Můžu ti nějak pomoct? / Copak ti chybí? - anebo hůř - Už bychom měli jet / Jestli bude zácpa, tak to nestíháme - tak se moje čekání ještě více protahuje.
Dlouho jsem nemohla pochopit, proč se moje popohánění zcela míjí účinkem, až jednou jsem se zeptala a dozvěděla se
„Když na mě mluvíš, tak mě vyrušíš z mojí přípravy a já se začnu soustředit na to, co mi říkáš a zapomenu to svoje“. Hm, to dává smysl, a tak mlčím a čekám. Občas kouknu na hodinky a hlavou mi proletí, že už to nemáme šanci stihnout, co si možná vyposlechnu od lékaře za pozdní příchod, jestli nás vůbec vezmou …
Abych to dokázala vydržet, tak MÁM PŘEDEM STANOVENÝ ČAS, KDY UŽ JE OPRAVDU NEZBYTNÉ PŘISTOUPIT K PŘEDEM STANOVENÉMU PLÁNU (Návštěvu odvolat nebo jít sama)
Tři minuty před tímto časem Markovi nahlásím, že se už opravdu musí rozhodnout. A podle rozhodnutí se pak zařídím.
.. Tož tak, třeba se bude někomu hodit. Hodně štěstí, milé maminky :)