Marek je ochoten jít ven jenom tehdy, když má opravdický důvod. Doktory nerozporuje a většinou se i podaří, že ho tam dostanu (pokud Markův denní režim je v souladu s tím obvyklým). Opravdický důvod proč jít ven, je pro mého syna tehdy, když potřebuje sehnat něco ke svým projektům. Záminka jídla nebo nákupu ho nepřesvědčí, aby se oblékl a vyrazit. Musí tam být opravdu pádný důvod.
Jsem nadšená z veřejné prádelny a velkoobjemových praček. Kousek od nás je prádelna Lavor, do které jsem včera vyrazila vyprat peřiny. Markovi jsem nabídla, jestli se nepřidá, s vědomím, že tohle pro něj důvod opravdu nebude. A najednou slyším: „Tak jo, půjdu s tebou“.
Překvapení na mé straně a zároveň i zvýšení náročnosti na propracování plánu, jak vyprané peřinky přestěhujeme, aby se ani cípem nemohly dotknout něčeho potenciálně špinavého.
Zatímco se prádlo kroutilo v pračkách, tak jsem vedle v krámě nakoupila ponožky. Marek v klidu stál před obchodem. Vydali jsme se na jídlo do McDonalda a po cestě jsem zaskočila do lékárny, Marek v klidu čeká.
Takový klidný společník. „Marku, je to tady pro tebe v pohodě? Hodně čekáme ..“ „Jo, v pohodě. Stejně nemám co dělat.“
Pak přišel čas přestěhování prádla z praček do sušičky. V klidu a ochotně mi pomáhal. „Já si dojdu pro kafe. Můžu tě tu nechat s vozíkem a taškami na prádlo?“ „Jojo“, v klidu zvedá hlavu od svého telefonu. Pak ještě nákup...
Večer o našem společném čase přemýšlím. Bylo to docela hezké, takové v klidu a pohodě. Až neobvykle. Možná už lépe zvládá čekání. To je dobrá zpráva. Anebo se tak zoufale nudí, že byl ochoten i takhle se mnou chodit po krámech. To dobrá zpráva není.
Ze vzpomínky mi vyskočí věta, kterou mi pověděl - „Já jsem s tebou rád“. To je milé. Že by se začalo rozvíjet semínko zájmu o společnost lidí? Mohl by si najít nějakého kamaráda, parťáka na svoje projekty. Taky jsem s ním ráda, ale něco se mi na tom prohlášení nezdá. Důležitý člověk pro Marka určitě jsem, ale vždycky to bylo, že jsem mu spíš pomáhala jako asistent v jeho projektech, nikoli že moje společnost by byla tím hlavním důvodem na výpravu vyrazit. Ty jo, to je nějaký divný.
Tak se ve svých myšlenkám točím, zatímco popíjím večerní čaj. Marek za mnou přijde a tak se ptám: „Hele, Marku, jak je možné, že jsi dneska tak ochotně se mnou chodil po obchodech, i když jsi tam neměl nic z toho svého. To nikdy nebylo. Co se změnilo?“
„Jo, to jsem ti neřekl. Já jsem využil výpravy, abych si založil nový účet u google. Z domova jsem se jim nezdál, protože jsem se hlásil přes zabezpečený prohlížeč. Chtěl jsem zkusit se zaregistrovat přes veřejnou wifinu a to prošlo. Buď v klidu, měl jsem důvod na výpravu jet.“
Uf, to jsem ráda. Všechno je při starém.
...A opět jsem si ověřila, jak důležité je nepředpokládat, nedělat si vlastní závěry, ale docela obyčejně se zeptat.