Mám sraz s kamarádkou. Rozvádí se a nějak to dobře nedává. Dneska mi připadá jiná.
Začíná vyprávět, co prožila.
Byla jsem doma sama a v hlavě se mi všechno mlelo. Přemýšlím
Vzpomínám.
Snažím se najít aspoň trošku kloudné závěry. Ale pořád se točím v kruhu.
Oba jsme sice udělali hodně chyb, ale to by šlo vysvětlit.
Nechci se rozvádět! Co mám udělat? Je šance, to ještě nějak změnit?
Mám ho pořád ráda.
Musím mu to alespoň říct.
Co tím ale docílím?
Všechno ve mně křičí: Já to tak nechci.
Přichází únava. Je pro mě těžké zvednou ruce k obličeji a otřít si slzy.
Choulím se do klubíčka a balím se do deky.
Je mi zima. Bolí mě záda, nohy.
Myšlenky se zastavují. V hlavě je jenom tma.
Cítím zimu, bolest se rozšiřuje po celém těle.
Nejsilnější je na čele, za očima. Snad se mi hlava rozskočí.
Tečou mi slzy.
Možná jsem i nahlas zakňourala.
Bolí to, bolí.
Temnotou v hlavě proletí opuštěná myšlenka: Já se bojím, že nebudu k nikomu patřit.
Cože?
Ačkoli poslouchám, ani nedutám, tak ze mě taky vyletí "Cože?". Kamarádka kývne a dál pokračuje.
Jo, představ si to. Uvědomila jsem si, že za tím je obyčejný strach, že budu sama. Bojím se nezávislosti.
Jako bych se podívala někde uvnitř sebe níž, jako bych sloupla slupku cibule.
Jak mi tyhle myšlenky probleskávaly hlavou, tak ostrá bolest na čele otupuje.
Povoluje. Rozpouští se.
Najednou mi připadá, že je větší světlo.
Povoluje bolest zad.
A i únava je pryč.
Co to bylo?
Jako by se ve mně něco hnulo. Jako bych byla najednou jiná.
Za pocitem, že se nemůžu rozvést, byl základní strach ze ztráty závislosti.
Nejprve jsem patřila k tátovi a pak k manželovi. Teď budu opravdu svobodná.
To je ten skutečný důvod.
Teda, Jitko, to je hustý. Nevím, co na to říct. Úžasný, že se ti podařilo to pochopit.
Jo, jsem ráda, ale je to divný. Vůbec jsem netušila, že se může psychická bolest takhle promítnout do fyzické.
Ještě jsem nikdy nic takového nezažila.
Asi jsem teprve dospěla.
Mám z ní radost a na oslavu jsme si daly zmrzku. Mrkvovou