U Marka hapruje především ochota danou věc dělat. „To není můj úkol“ bylo častým argumentem pár let zpět. Co ale dělat v takových případech, když ani já jsem danou věc už nechtěla jako „svůj úkol“ a pokusy o dohodu nebyly úspěšné?
Syn nechtěl a já jsem už nedělala. Měli jsme tak období, kdy kelímky od jogurtů a špinavé nádobí zůstávalo v Markově pokoji na polici. Použité prádlo v rohu. Plastové lahve od vody v přetékající krabici…
Marek byl se stavem v pohodě, a já, abych nepodlehla uklízecímu pudu, tak jsem k Markovi do pokoje nechodila.
A víte, jak to dopadlo?
Stálo mě to dalších pár šedivých vlasů, abych vydržela a vyplatilo se. Opravdu nadešel čas, kdy Marek binec uklidil. A já jsem si uvědomila důležitost načasování.
Každý máme totiž svoje „už“ - čas, kdy vyrazíme a danou věc uděláme.
Třeba takový prach na polici. Někoho nezvyklá ani milimetrová souvislá vrstva a jiný s hadříkem naklusne už při prvním smítku.
Moje „už“ je pro úklid kelímku ihned po dojezení jogurtu. Pro Marka byl čas úklidu až tehdy, když začala lžička přilepená ke kelímku obrůstat znatelnými chloupky plísně. A situaci prověřoval až v okamžiku, kdy na vyhrazené místo na polici nebylo možno další kelímek již umístit. Až teprve tehdy nastalo Markovo „už“ – čas, kdy se rozhodl pro úklid.
A jak jsme na tom nyní?
Úklid kelímků už neřeším. Není to můj úkol a Marek si ho převzal. Dobrovolně a sám jogurtové kelímky uklízí dřív, než vykvetou plísní. Jsme oba spokojeni.
... Opět se mi potvrzuje, že netlačení a trpělivost je cestou k úspěchu.