Velkou část svého života jsem žila a pořád ještě žiji pod pohrůžkou strachu a nutného dodržování pravidel. Od mala mi do hlavy vtloukali, co se musí / jak se to prostě dělá / co je nezbytné …a v průběhu života jsem si přidala slušnou řádku svých "musů", protože tak to má být. Staly se z nich moje základní kameny, které plním.
Marek to má jinak. Každé zadání prověřuje, jestli je v souladu s jeho přesvědčením a jestli je opravdu, ale opravdu nutné úkol splnit. On neudělá nic, co ho netěší nebo sám nezbytně nepotřebuje. Když souhlasí, tak plní rád, přesně jak pochopil zadání.
Občas to je i docela úsměvné. Třeba dneska.
Ve sklepě jsem našla starou Wii hrací konzoli k televizi, se kterou si hodně děti hrály, a Marka jsem požádala - Můžeš zkusit, jestli funguje?
A podala mu velkou tašku plnou kromě vlastní konzole ještě dalších součástí, ovladačů, krytů, DVD, nástavců. Souhlasil a dal se do toho.
Při návratu se zahrady mě přivítala hromada rozštrachaných krabic a obalů na chodbě. Přes nástavce a kabely se téměř nedalo projít. V kuchyni rozcabená skříňka, několik ležících baterek na stolku. V obýváku hrající konzole.
Jo, ozkoušel. Ano, zprovoznil.
Vlastně úkol splnil, ale musí za ním projít uklízecí četa.
Když jsem se ohradila, že jako co ten zbytek, tak se bránil - To ale nebylo v zadání.
Komunikace je velké téma. :)