„Kdy jsi chtěla vstávat maminko?“, je první věta, kterou dneska slyším. Je sedm hodin. Chci ještě spát, ale už to asi moc nepůjde. Marek má teď režim, kdy vstává večer a moje ráno je pro něj polednem. „Ještě mi nech chvilku“. Odchází, aby za další půl hodinu přišel znovu. „Stihneme si povídat, než půjdeš k paní doktorce?“, zní docela naléhavě. Povídá si rád a i pro mě jsou jeho hlášení zajímavá, a tak se dozvídám novinky z kryptoměnového světa, kurz eura a dolaru a jaké nové nápady na projekty v noci vymyslel. Těší mě, že má aktivity a hlavně vypadá spokojeně.
Doktorka je supervizorka a koučka. Dílem řešíme moje témata a dílem podporu pro rodiče. Koučing je o neustálé práci sama na sobě. Je to ku prospěchu mně i rodičům, kteří ke mně chodí na konzultace. Sotva se s terapeutkou rozloučím, zvoní mi telefon. Marek. „Maminko, kdy tě mám doma čekat? Jestli bychom stihli nějakou výpravu. A hlásím, že jsem snědl poslední jogurt.“ „Aha, vždyť mi to máš říkat s předstihem.“ „No, já jsem si všiml, až když jsem dojedl poslední.“
Nákup. Doma vaření. Kuře na paprice. Markovo oblíbené jídlo. Jí ale jenom omáčku, přeceděnou přes cedník, aby tam nezůstávaly nitě od masa a slaniny, s knedlíkem. „Objevil jsem novou hru? Zkusím si ji zahrát, jestli mě bude bavit.“ „Jo, o čem je ta nová hra“. „Dizajnuješ si vesmírnou loď …“, nadšeně vypráví a při tom energicky rázuje okolo mě. Nejednou se moje trasa kříží s jeho. Když se náhodou zastaví, tak hodně hodně blízko.
Dokončuji omáčku a rovnám sedm knedlíků na talíř za dusotu, jak Marek běží po schodech do svého pokoje. „Počkej, vždyť ti nandavám jídlo“. Už mě neslyší. No, jídlo chce mít v pokojové teplotě, tak aspoň trochu vychladne. Nevrací se, na omáčce se začíná dělat škraloup. Jdu pro něj do pokoje. „Tak jo, už běžím“. Sotva dosedne, je talíř prázdný.
Jsou dvě hodiny odpoledne. „Tak jak je to s tou výpravou?“, ptám se po uložení nádobí do myčky. „Už začínám být ospalý, asi to necháme na jindy.“
Dobře, změna plánu. Jdu shrabat listí. Z mého oblíbeného stromu. Liliodendronu. Dominanty zahrádky. Jestli to dělám dobře, kontroluje straka.
„A jaký listí jsi hrabala?“, kouká Marek na zahradu přes okno v kuchyni „Žádný tam nevidím“ „No, to je právě ono“, zapojuje se dcera, která přišla za školy, „nejlépe je listí shrabané, když není žádné vidět“.
Dneska mě ještě čeká cesta do mého druhého domova, do domku po tátovi. Už druhý rok tam střídavě chodí řemeslníci. Zítra přijdou, tak abych zavřela psy do kotců. To je totiž také moje dědictví. Musím si pospíšit, abych jela ještě za světla. Takže rychle osprchovat, protože tam máme zatím jenom studenou. Před odjezdem mi Marek přeje Dobrou noc.
... A po cestě mě doprovází duha