Znáte to? Někdo se vás na něco ptá a sotva dokončí otázku, tak vám vyskočí odpověď. Možná dokonce ještě o kousek dřív, než celá otázka byla vyslovena. Možná jste ze slušnosti dokázali vydržet a slova jste se ujali, až svůj dotaz dokončil. Možná vás horlivost strhla a odpověď z vás začala padat ještě o ždibec dřív, že jste dotyčnému skočili do řeči… Je nám jasno, co potřebuje dotyčný vědět. Je nám jasno, protože my už jsme to prožili. Protože my už víme. Známe. A tak dokážeme poradit.
A více co se právě zrodilo?
Nevyžádaná rada.
Protože odpovídat na položenou otázku rychlou odpovědí, prostě je možné pouze snad ve škole, kdy učitel používá tzv. otázku zjišťovací, kdy odpovědí je Ano/Ne či doplňovací, kdy stačí v odpovědi uvést správné označení literárního díla, autora, datum bitvy nebo číselný výsledek rovnice.
Když koukneme na životní otázky, tak rychlá odpověď snad ani možná není. A přesto se to tak často děje.
Například: Já nevím, co s tím klukem. Ráno ho nikdy nemůžu dostat z postele. Co mám dělat?
To nejsou otázky, na které existuje jednoduchá a rychlá odpověď, a přitom ji stejně často dostáváme. Slyšíme pak - Musí vstávat na budíka. / Prostě ho z postele vystrč. / Ať chodí dřív spát a pak to bude fungovat.
Radil si může odškrtnout, že na naši otázku odpověděl a někdy se i poplácá po rameni, protože kdyby on byl na našem místě, tak by to zvládl rozhodně líp.
Hm…. ale pomohlo nám to?
Troufám si tipovat, že nikoli. A tak dojdeme k tomu, že je lepší se raději neptat, protože se pak dozvídáme věty, které nám třeba i ublíží a v nejlepším případě jsou nám k ničemu.
Jak to udělat jinak?
Ve světě „jiných“ rodičů je docela častá i situace, kdy bychom radu jako rodiče dostat i chtěli. Opravdu stojíme o tip, jak danou situaci vyřešit líp, ale „rady“, které dostáváme, jsou prostě naprosto k ničemu. Protože nám dotyčný „radí“ ze svého pohledu, z toho, co prožil a pro život okořeněný „jinakostí“ se jeho pohled nehodí.
A proto, když se ptáme, tak je dobré říct, jak by nám mohl dotyčný pomoci.
Plejádě nepoužitelných nevyžádaných rad pravděpodobně zabrání obyčejná žádost: „Víš, já ti to chci jenom povědět.“
Když jsme na straně, komu byla otázka položena, tak se vyplácí předkládat svůj pohled s vědomím, že se jedná pouze o tip, pouhou inspiraci pro druhého. Pak je velká šance, že takto bude náš pohled i přijímám.
A pokud do toho jdeme s tím, že bychom opravdu chtěli tázajícímu být užiteční, tak základem je sběr údajů. Udělat si dostatečně pečlivý obrázek o tom, na co se tazatel ptá.
Zkusme si to znovu: Já nevím, co s tím klukem. Ráno ho nikdy nemůžu dostat z postele. Co mám dělat?
- A můžeš mi popsat, jak to u vás ráno vypadá?
- Jak se ráno vstává často určuje, jaké to bylo večer. Můžeš mi popsat, jak to u vás večer probíhá?
- Fakt je to každé ráno? Takže i v sobotu?
- Jak to máš ty se vstáváním? Vyskočíš radostně z postele ….
Možná se dotyčnému rodiči uleví už jenom z možnosti vypovídat se. Možná ho potěší, že o něj máte zájem. A možná dokonce při svém vyprávění objeví nějakou skulinku, která ho nenapadla a kterou by mohl zkusit. Možná … Zkuste to. Držím palce, ať vám to jde.
... Komunikace je zapeklitá a slova jsou mnohoznačná, a proto - jestli vám moje „rada“ není jasná, napište mi svoji otázku. Asi se budu chtít vyptat na více podrobností a pak si troufnu nabídnout svůj pohled.