Časy, kdy jsme bojovali o základní sebepéči (vzít jogurt z lednice, připravit si oblečení.. ) jsou naštěstí už dávno za námi. Ale třeba takové zatelefonování a něco domluvit, je dovednost, která ještě pár let zpět vyžadovala přípravu. Teď je často využívaná hlavně pro objednávky pizzy.
Poměrně z poslední doby je, že Marek zvládá (tady by se více hodilo – je ochoten) objednat si jogurty, když dochází. Speciálně všimnout si s předstihem, že už sahá pro posledním kousku, vyžaduje značné soustředění na obsah lednice. Objedná si je. Pak je od dopravce vyzvedne. A následovně i zatřídí do lednice. Každý z kroků si zasloužil speciální pozornost a váhání, zda už je ten správný čas.
Zvládne si upéct mraženou pizzu a nepřipálit jí. To byl proces hodně dlouhý, protože nechtěl držet mnou doporučený postup, ale vymyslel si svůj, který končil často černou plackou.
Jako nadšenec do ekonomiky má vlastní finance bezpečně pod kontrolou již několik let. Dostává příspěvek od táty a částečný invalidní důchod. Na konci měsíce děláme vyúčtování.
Lepší se i společné soužití, kdy mě Marek nechá dělat si svojí práci ačkoli jsem v jeho dosahu. Že si něco píšu na počítači a on sedí na kanapi a něco si čte a nemluví na mě – to bylo fakt dlouhé, než se podařilo. Zvládne mě v noci nebudit, když má otočený režim, a ovládnout svoji netrpělivost a touhu povídat si.
Úspěch letošního léta je, že má odvahu jít sám "na výpravu" do prostředí, které sice zná, ale skýtá pro něj potencionální riziko překvapení. Minulý měsíc dokázal sám vyrazit na kongres o IT bezpečnosti. Dovezla jsem ho na místo. Když jsme se rozloučili, tak jsem měla podobný pocit, jako když se moje malá dcera rozhodla sama si dojít pro zmrzlinu. Takové povzdechnutí: On jde sám. Už mě nepotřebuje. Následované nadšeným: My jsme to dokázali. A údivem: Fakt jsem se dočkala.
Meta „Vyrazit sám na výpravu“ zdolána.
... A už čeká další meta - převlečení postele.