„Snažila jsi se dost?“, říkával táta, když něco nedopadlo. Většinou, když jsem ze školy přinesla něco jiného než jedničku. I jako dospělá jsem od něj slýchávala „Děláš pro to dost?“.
Vždycky jsem dělala dost. Jo, vždycky jsem se snažila, ba dokonce jsem se snažila co nejvíc jsem dokázala .. aby výsledek byl perfektní.
Perfekcionismus mám hluboko vrytý pod kůži a i po šesti letech osobního rozvoje se mi do myšlenek pochybnosti vkrádají a tyhle věty vyskakují i přesto, že mi je táta už dva roky povědět nemůže.
Je to dost dobrý?
Nezanedbala jsem něco?
Nemůžu to udělat ještě o kousek lepší?
Jo, můžu. Když ostatní nechám být a tuhle danou věc dám na úplně první místo. Když tomu budu věnovat mnohem více času a ostatní odložím. Pak ano. Pak to může být ještě lepší. Ale co to ostatní, odložené? Kdy na to přijde čas?
Takovéto úvahy vedu, zatímco natírám kovová futra k novým dveřím.
Když něco dělám, tak se snažím jenom o tom, aby to bylo „dost dobrý“. Dost dobrý znamená, že to splní účel. Že to bude stačit. Že to bude tak akorát.
Mám ráda teorii o dost dobré mámě. Znáte ji?
Jde o teorii, se kterou přišel v 50 letech britský psychoanalytik D.Winnicott. Pojmenoval tak vztah k dítěti, kdy pečující osoba je pro něj dostatečnou oporou, dostatečně vnímá a naplňuje jeho potřeby, ale nechává mu dostatečný prostor pro jeho aktivity, včetně zažívání jeho nezdarů. Tento vztah považuje za pro dítě mnohem příznivější, než chování „dokonalé matky“, která naplňuje potřeby dítěte mnohem dříve, než si je uvědomí samo dítě. Takový přístup bývá paradoxně neznalým okolím oceňován mnohem více a někdy představuje nepříjemný sociální tlak vůči „dost dobrým matkám“. /Citace z mé oblíbené knihy Respektovat a být respektován./
Ano, stačí dělat věci tak, aby byly dost dobré. Všechno, co děláme. I rodičovství.
Anebo natírání futer. A tak provádím poslední kontrolu, jestli mi natřená barva někde neposlušně nestýká. Vypadá to dost dobře. Čistím štětec a jdu upéct štrůdl.
... A doufám, že i štrůdl bude dost dobrý.