Když kouknu zpětně do svého života, tak deprese posledních let byly nevyhnutelným důsledkem dosavadního života a životních hodnot, pramenící možná už někde v dětství.
Kde je skutečný začátek nedokážu určit, ale je tomu minimálně osm-deset let, kdy pro mě život ztratil barvy. Postupně se pro mě stával šedivější, zúžený pouze na řešení praktických činností, zaměřený hlavně na děti a domácnost. Postupem času život ještě více potemněl. Procházela jsem si obdobím, kdy pro mě bylo těžké vstát. A hodiny jsem nemohla opustit myšlenku, že se z postele překulím na podlahu. Roh za skříní pro mě byl tím opravdu bezpečným místem. Reálně jsem v klubíčku na zemi skončila jenom 3x .. a naštěstí mě nikdo neviděl. Nakonec ve mně většinou zvítězila asi zodpovědnost za moje děti a tak jsem zkusila vstát, udělat pár kroků, dojít si na záchod … a jako robot začít něco dělat.
K doktorovi mě tehdy vzal manžel, kdy jsem dělala doprovod na jeho vyšetření. Pan doktor mi položil asi 2 otázky a už vypisoval recept. Byla jsem tehdy hodně naštvaná a uražená. Léky mi vyzvedl manžel a strčil do ruky. Několik dní mi trvalo, než jsem je začala užívat. Hloupostí bylo, že jsem k medikaci nepřidala nějaké terapie. Léky mi pomohly, že jsem mohla fungovat. Ale neléčily příčinu.
Někde v dětství jsem si přehodila, že jsou moji nejbližší mnohem důležitější, než jsem sama. Hlavním heslem pro mě bylo – hlavně abych nikoho neobtěžovala. Nedokázala jsem vůbec mluvit o tom, co mě tíží. Dokonce jsem si ani nedovolila o tom sama přemýšlet a zkusit pojmenovat nebo dokonce odhalit, co je špatně. Neuměla jsem to. Tak jsem ze svých energetických rezerv každý den vytáhla kus ze zásobárny, na obličej jsem si natáhla masku s mírným úsměvem a dělala jsem, co po mně okolí žádalo.
Některé dny byly snesitelné, některé i docela hezké. A někdy jsem zvládla ráno vypravit děti do školy a pak se celé dopoledne zberchávat, aby až se děti vrátí, tak jsem byla fungující maminka.
Doktoři mi diagnozu depresí přidělili, i když možná, že jsem si prošla jenom „slaďounkou kašičkou“, proti tomu, co prožili jiní…nevím, netroufám si hodnotit. Pro mě to bylo bahno. S nejvyšším úsilím jsem se dokázala pohybovat po břehu a mnohdy jenom drobnost mě do balastu zase shodila.
A jakou radu bych zpětně doporučila?
Dbát na to, abyste měli a dokázali:
2. Mít blízkou osobu, se kterou můžete svoje trápení sdílet
1. Najít v sobě odvahu o svém trápení mluvit
0. Umět svoje trápení pojmenovat
Bod 0. „Umět svoje trápení pojmenovat“ - Je to o přiznání si, že je něco špatně. A pochopení, že jediný, kdo vás může vyléčit, jste vy sami (nikdo vás z toho nevytáhne).… Osobně mi toto trvalo roky a rozvíjet budu nepochybně ještě dlouho.
Bod 1. „Najít v sobě odvahu svoje trápení sdílet“ – Když už se mi podaří nějaké slovo utrousit, tak se cítím blbě kvůli svému přesvědčení, že druhého obtěžuji.… Tohle se učím.
Bod 2. „Najít si blízkou osobu, se kterou můžete svoje trápení sdílet“…Ačkoli se to možná zdá jednoduché, tak pro mě je to vysokou horou, kterou zatím tak nějak obhlížím odspodu.
Je mi hodně líto, že jsem takový kus života zcela zbytečně promrhala. Navíc důsledky dost možná už nedokážu nikdy opravit, ať už ve vztahu sama k sobě a hlavně k mojí rodině. Doktoři doporučují antidepresiva vysazovat postupně. U mě tak nějak dozrál čas, takže jsem před letošními vánoci prostě přestala ze dne na den prášky brát. Bylo mi i hodně ouvej, kdy jsem se šla, jako závislák, alespoň podívat na krabičku do šuplíku. Občas za mnou přijde vlna nepřekonatelného smutku. Ale frekvence jejích návštěv se prodlužuje. Svět mi připadá barevnější. Třeba bude i lépe 🙂