Logo

Až dokončím tuhle misi, tak přijdu na řadu

Prosinec 2022

Ještě poklidím, navařím a až si děti budou pěkně hrát, tak budu mít chvilku pro sebe“ – takové bylo moje krédo maminky.
Nojo, jenže s mými dvěma dětmi a hlavně vzhledem k náročnosti syna byly takovéto chvilky vzácné. A stejně vzácný pak byly pak čas, který jsem měla sama pro sebe. Pravda, základní věci pro přežití jsem stíhala, občas odskočit si na záchod jsem mohla a většinou jsem se stihla i umýt. Celkově jsme ale vnímala, že věnovat sama sobě čas, není možné.

Když se na toto období dívám s odstupem času, protože děti už mám dospělé, tak ten prostor na můj vlastní čas fakticky byl a bylo ho dostatek, ale já ho nedokázala využít. Bránilo mi vnitřní nastavení, které mi nařizovalo: Věro, ty přijdeš na řadu, až bude pořešeno všechno pro děti a budeš mít hotovo.

Taková maminkovská „mise“, kdy celá moje pozornost byla směrována na to, abych se postarala a zajistila moje děti a rodinu.
Postarat se sama o sebe je jedno z hlavních pravidel, na které narazíte snad úplně na všech sebepoznávacích kurzech a vůbec všude. Kdo se vydal smáčet svoje nohy ve slané vodě letadlem, tak pravděpodobně při čekání na odlet z nudy sáhl do kapsy sedačky před sebou a našel obrázkovou instruktáž, jak má kyslíkovou masku nasadit nejdřív sobě a pak až dítěti.

Všichni to známe. Ale umíme to?

Setkávám se s maminkou, která svému povyrostlému synovi dává hodinu denně hraní na počítači. „A co děláte tu hodinu Vy?“, ptám se. „No, čekám a připravuji se, až hodina skončí, abychom se dali do úkolů a všechno stihli, abychom konečně měli pro dnešek klid.“

Opět kouknu ve své paměti do stejného období naší rodiny a nacházím Marka sedícího u počítače. Do hry se propadal celou svojí pozorností. Jako by ho monitor vcucnul. Jako by se stal skutečným hráčem v herním poli. Sledoval indikátory kondice a podle toho se ve hře pohyboval. Užíval si to. Na skutečný svět a svoje tělo zapomínal. Výjimkou pak nebyla nehoda končící kapkou na teplácích. Nebo po dokončení mise zjistil, že má tak strašný hlad, že pokud do žaludku okamžitě něco nepřistane, tak se rozpadne. A když jeho „procitnutí“ přišlo dřív než byla dokončená plánovaná večeře a nedovolila jsem mu nacpat se rohlíky se salámem, tak následovala tahanice a řev.
On se propadl zcela do mise, kterou prožíval. Úplně. Žádnou pozornost sám pro sebe si nenechal. A byl v tom šťastný. Dokud se nemusel vrátit do reality a ke svému tělu.

Moje maminkovská mise „V první řadě se postarat o rodinu“ trvala roky. Zhruba 15 let. A taky končila nárazem. Mnoho let plundrovaná zásobárna energie byla prázdná. Podobné, že?

Pak mi nezbývalo, než věnovat alespoň trochu pozornosti sobě a začít se o sebe starat. A skvělé na tom bylo, že se se mnou učily i moje děti.

... Umět se starat o sebe je umění, které dětem předáváme nejvíc tím, že ho sami žijeme.
Ať se vám daří tuto svoji dovednost jemně zdokonalovat.

Archiv článků