Každý den se setkávám s příležitostmi se učit. Stačí, abych byla pozorná. Třeba dneska ráno, kdy mi stávkující termostat k topení pomohl lépe pochopit pocity, které prožívá Marek při své autistické krizi (meltdownu).
Když kouknu ve svém životě zpět, tak jsem ne vždy dokázala být napojena na svoje pocity, které jsem prožívala. Někdy jsem jim nerozuměla, neuměla je zpracovat a pomyslně je schovala někam „pod koberec“. Stejně mě ale válcovaly. Zůstávaly se mnou a projevovaly se v únavě a naštvanosti, za kterou jsem pak vinila ostatní v mém okolí.
Už vím, že původcem mého podráždění není svět okolo mě, ale moje vnitřní pocity. Svoje emoce se učím vnímat, pojmenovat a zpracovat je. Pomáhám tím sobě i svým dětem.
A jak to bylo dneska ráno s termostatem?
.....
Probudila mě zima, takže nejvyšší čas zprovoznit topení. Optimálně bych si představovala, že zapnu na termostatu nějaké tlačítko a bude se topit. Moje představa padla už při hledání šroubku, který by mi umožnil dostat se pod kryt a vyměnit baterky. A postupně se to kupilo. Které baterky jsou nové a které vybité? Jak to, že když jsem je tam dala správně, tak se přístroj stejně nerozeběhl? Hele, svítí tam nějaké upozornění, co to znamená? Vždyť tam přece dávám správné datum, proč se mi pořád přepisuje? Klikám tady, že chci tuhle teplotu, jak to že mi to pořád mizí? Vždyť už to mám správně, proč kotel nezapnul? Večer potřebuju odjet za tátou a nemůžu tady nechat děti v zimě. Kruci, jak to mám nastavit? Co to pořád po mě chce? Aha, tady ten přijímač na kotli nereaguje. To budou taky baterky. Ale jak je mám vyměnit, když ty blbci to dali tak, že se k tomu nedá dostat? Proč se to pořád nepropojuje? To je proto, že tady nemám žádnýho chlapa, který by to obstaral. Přeci nejsem tak neschopná, abych tohle nezvládla...
Měla jsem několik vln, kdy jsem chtěla termostatem hodit do rohu. Tlouklo mi srdce, zrychlil se dech. Chtělo se mi brečet. Vzdát to. Prostě si lehnout, schoulit se pod deku a usnout. Probudit se, až to bude lepší.
Všechno je špatně. Celý svět je proti mně. Nic nefunguje. Nikdo mi nepomůže… Bezmoc. Bezradnost. Panika. Zoufalství.
Podobné pocity popisuje Marek při svých krizích. Jako by se měl rozpadnout, pokud se nestane, co potřebuje. Už jenom mluvit, je pro něj těžké.
... Myslím, že po dnešním ránu svému dítěti zase o kousek víc rozumím a opět mi k tomu pomohlo pozorování sebe sama.
A jak Vy? Daří se Vám nacházet podobnosti mezi tím, co vidíte u svého dítěte s "jinakostí" a tím, co sami prožíváte?
